Žloutenka, nebo-li icterus je patologický stav projevující se zažloutnutím některých tkání. K tomuto jevu dochází zvýšením koncentrace žlutého barviva bilirubinu nad hranici 30 μmol/l. Červené krvinky mají životnost kolem 120 dnů, poté jsou vychytávány slezinou a dochází k jejich recyklaci. Železo a globin jsou využity k výrobě nového hemoglobinu, z hemu se stává odpadní látka bilirubin. Jelikož je velice špatně rozpustný ve vodě, je vázán na bílkovinu albumin, která mu umožňuje krevním řečištěm doputovat do jater, která ho vychytávají a konjugují na bilirubinglukosiduronát. Ten je posléze vyloučen do žluče, odkud putuje do střev. Působením střevní mikroflóry dochází k rozkladu na urobilinogeny, které posléze oxidují na barvivo urobilin, jenž je odpovědné za zbarvení stolice.
Při porušení této rovnováhy se jako symptom projeví žloutenka. V tuto chvíli je nutno podotknout, že existuje několik příčin jejího propuknutí, nejedná se pouze o infekční zánět jater. V mediích je velice často hepatitida vydávána za synonymum žloutenky, což je špatná interpretace. Za její vznik mohou být odpovědny i faktory, které nikterak nesouvisí s játry. Jako ukázkový příklad může být použita novorozenecká žloutenka, s níž se ve velice mírné formě setká polovina narozených dětí. Po porodu jejich tělo odbourává nadbytečné červené krvinky, což vede ke zvýšené produkci bilirubinu, který nejsou játra schopná v plné míře vychytávat. Prehepatální žloutenka se samozřejmě objevuje i u dospělých, na vině mohou být genetická onemocnění krve či některé cizokrajné nemoci jako jsou malárie a žlutá zimnice. Typické žluté zabarvení sliznic a kůže může být způsobeno i neschopností organismu konjugovaný bilirubin vyloučit do žluči, avšak nejčastější příčinou je neschopnost jater bilirubin přijímat z krve.
Pojem hepatitida do lékařské terminologie zavedl římský lékař Coelius Aurelianus v pátém století. Od té doby se v písemnostech objevují zmínky o probíhajících epidemiích, jenž byli velice časté zejména v poválečných dobách. V době po 2. Světové válce se začíná „žloutenka“ rozlišovat na dvě odlišné formy A a B. Virového původce typu B se podařilo identifikovat v roce 1965 Blumbergovi, za což získal Nobelovu cenu. Typ A si na své odhalení musel počkat do roku 1973, ale v této době bylo již jasné, že existuje mnohem více druhů tohoto onemocnění. Hepatitida se množila zejména u pacientů po krevní transfuzi, přičemž na vině byl doposud neznámí typ viru. Ten se podařilo odhalit až v roce 1989, kdy se typ C již stal vážným problémem a od roku 1992 jsou na ni dárci krve testováni. V současné době je oficiálně uznáno pět druhů infekčních hepatitid, toto číslo však rozhodně není konečné.
I když všechny typy nemoci mají obdobné příznaky, liší se nejen původcem, ale hlavně svojí závažností. Hepatitida A se nejsnáze přenáší, stačí pouhý kontakt s kontaminovaným předmětem, proto se jí často přezdívá nemoc špinavých rukou. RNA virus ačka je vysoce odolný a na záchodové klice dokáže přežít i v extremních podmínkách. Nakažený je okamžitě hospitalizován a akutní období dvou až čtyř týdnů držen v karanténě. Jelikož žloutenka v tomto případě nepřechází do chronické formy je ač zdlouhavě velice snadno léčitelná. Hepatitida B ke svému šíření potřebuje přímí kontakt tělních tekutin a u části pacientů dochází k propuknutí chronické fáze. Ta může vést až k postupnému rozvoji cirhózy nebo rakoviny jater. Nejvážnější formou je hepatitida C, u níž k přechodu do chronické fáze dochází u 70% pacientů. Nemoc probíhá velice pozvolna a žloutenka nebývá obvykle běžným symptomem.